V zrcadle se dívám, oči plné smutku,
vidím jen stíny, kde světlo nemá sílu,
v každé linii tváře, co jiným patří,
závidím, jak květina závidí slunci, co jí uniká.
Elegantní kroky, jak tanec v ráji,
krása, co se třpytí, kde já se skrývám,
v jejich pohledech zářivých hledám odpověď,
proč já, v tom všem, jsem jen stínem, jen prázdnem.
Snažím se, snad, najít ve svém nitru křídla,
co by mne pozvedla, tam, kde se směje svět,
ale čím více se snažím, tím více padám,
a srdce mé se láme pod tíhou těch snů.
Závidím, jak by vlk záviděl srst bílého jelena,
jak růže závidí lilím v křišťálové váze,
připadám si jak ošklivka, ve světě krásy,
jako by má hodnota zmizela, ztracena v prázdnu.
A láska? Ta, co jiným dává křídla,
mě jen míjí, snad nehodná jejího tepla,
ptám se, co mi chybí, kde jsem se ztratila,
že má tvář, má duše, nezáří jako jiné.
Ale pod tou tíhou závisti, v hloubkách temnoty,
je tu tichý hlas, co šeptá, že i já jsem člověk,
že mé srdce, ač zlomené, stále bije,
a snad jednou, najdu svou cestu k tomu,
abych uvěřila, že i já mohu být milována.
