Je to tak zvláštní pocit – vědět, že se ti svět hroutí pod nohama, a přitom se ho zoufale snažit udržet. Každý nádech, každý pohyb je jako krok po tenkém ledě, který vím, že brzy praskne. Nejde o to, jestli praskne. Jde o to, kdy.
Nejhorší na tom je, že nevím, co přijde dřív. Bolest? Ztráta kontroly? Nebo to, co mě děsí nejvíc – ztráta sama sebe. Když se podívám do zrcadla, ještě se poznávám. Ještě jsem to já. Ale někde tam, za tím odrazem, ve stínech, které obklopují moje myšlenky, je jiný obraz. Zničené tělo, neschopné hýbat se, neschopné bojovat. Možná, že jednoho dne se podívám a místo své tváře uvidím někoho cizího. Někoho, kdo už není svobodný.
Není to jen o bolesti – i když ta je jako neustálý, tlumený řev v mých myšlenkách. Je to o strachu. Co bude dál? Co mi vezmeš zítra, za týden, za měsíc? Jedno ráno se probudím a zjistím, že nedokážu pohnout rukou. Jindy se možná už nepostavím na nohy. A co pak? Kdo budu, až mi vezmeš všechno?
Můj život je teď naplněný očekáváním ztráty. Žiji v neustálé přítomnosti, protože budoucnost je temná, strašidelná propast, do které se bojím pohlédnout. Vím, že tam je. Cítím její dech na zádech. Každé zhoršení zdravotního stavu, každé malé znamení, že tělo opět selhává, mě přibližuje o krok blíž k tomu konci. A ten konec není náhlý. Je to pomalé rozkládání, krádež mých dnů, kousek po kousku.
Co se stane, až už nebudu schopná dělat věci, co mě definují? Kdo budu, až nebudu mít svoji svobodu? Nejsem přeci jen hromada masa a kostí. Jsem mysl, jsem člověk. Ale když tělo selže, co zbyde? Bude mi ještě patřit nějaká důstojnost? Nebo ztratím i to?
Nikdy jsem nechtěla být závislá na někom jiném. Ta představa mě dusí. Potřebuji volnost, schopnost se rozhodovat, mít kontrolu nad svým životem. A teď mi ta kontrola protéká mezi prsty jako písek. Dny, kdy se cítím alespoň trochu silná, jsou vzácné a krátké. Většinou jsem jen svědkem svého vlastního úpadku.
Je to jako být uvězněná ve vlastním těle. Tělo, které mě nechrání, ale ničí. Být uvězněná ve vězení, které se pomalu rozpadá, ale já nemůžu utéct. Všude kolem jsou zdi bolesti, strachu a nejistoty. A já jen čekám, až se ty zdi zhroutí a pohřbí mě.
Čas je můj nepřítel. Každá minuta, co ubíhá, mě přibližuje k tomu, co přijde. A vím, že to přijde. Cítím to v křečích svého těla, v mdlobě, co mě přepadá, v nehybnosti, která se plíží jako jed. Možná jednoho dne ztratím hlas. Možná přestanu vidět, přestanu slyšet, přestanu být.
A co pak? Kdo se o mě postará, když už nebudu nic? Nechci být přítěží. Nechci být tělo, co jen leží a čeká na konec. Nechci ztratit důstojnost, nechci ztratit sebe.
Ale den za dnem cítím, jak se to blíží. Temnota, která mě obklopuje, čím dál víc stahuje svoji smyčku. Můj strach není o tom, že přijde konec. Můj strach je o tom, co budu muset ztratit, než ten konec přijde.
