Pomalu, jako stín se vkrádá, pocit, že už není kam jít dál.
Život z mých dlaní tiše odplouvá, jako řeka, co ji proud vzal.
Každý den mě zbavuje kousku duše, unavená, prázdná, stojím tu a ptám se sama sebe, jestli by nebylo snazší, zmizet v tom nekonečném kruhu.
Myslím na smrt, na únik z pout, kde tělo i mysl jsou nepřátelé.
Vím, že to není správné, ale když se ráno ztrácí v temné obloze, těžko je nehledat cesty pryč.
Klid, jen ticho, žádný další křik, žádné křeče, žádný strach.
Jen nechat věci jít, jak jdou,
nechci být ta, co je přítěží.
Co zůstane po mně? Jaké stopy v prachu? Bude někdo plakat, že už nejsem tíha?
Nechtěla jsem závislost, bolest, nechtěla jsem klesnout, ale vše se hroutí a já nemám sílu zastavit pád.
Smrt není odpověď, to vím, ale někdy je to jediné světlo v temném moři.
Chtěla bych křičet o pomoc, ale bojím se, že už není cesty zpět k břehu.
A přesto tu jsem, stále v téhle vlně, stále doufám, že se něco změní.
Možná ještě není konec, možná je tu záblesk a já budu znovu plout.
