Noc se natahuje, chladná a bezedná, a já ztrácím cestu, padám do tmy, která ve mně rostla příliš dlouho. Každý krok, každý dech je těžší, a ticho, které mě obklopuje, zní jako ozvěna mé vlastní prázdnoty. Jakoby každá část mého já – ty části, co mě kdysi držely pohromadě – se teď rozpadaly na prach.
Často se dívám na své ruce a přemýšlím, jestli je opravdu cítím. Jestli opravdu cítím něco. Kdysi jsem věřila, že jsem dost. Ale teď? Každý pohled do zrcadla mi vrací obraz cizince, někoho, koho stěží poznávám. Jakoby mé vlastní oči byly prázdné, duté, naplněné stíny věcí, co jsem nezvládla, co jsem ztratila, co jsem nedokázala zachránit.
Je to jako by ten strach z budoucnosti byl pavouk, co neúnavně tká svoji síť v mém nitru, vlásek po vlásečku, den po dni, dokud se nepohnu a ta síť mě nezačne škrtit. A tak se zastavím. Bojím se nadechnout, bojím se pohnout, protože co když spadnu hlouběji?
Láska? Ta je tak vzdálená, jako nedosažitelný sen. Možná, že nejsem hodná toho, abych ji našla, protože jak by mohl někdo milovat mě, když já sama sebe sotva snáším? Ticho ve mně šeptá, že jsem jen prázdný stín, příliš slabý na to, abych naplnila svoje vlastní srdce, natož někoho jiného.
A tak tu stojím, v samotě, ve které slyším jen ozvěnu svého vlastního srdce, klidného a přitom tak hlasitého. Bojím se budoucnosti, bojím se toho, co přinese, a přitom vím, že možná ani žádná není.
Každý den je jako další kapka do oceánu bolesti, která mě pohlcuje, jako příliv, co mě unáší pryč od pevniny, pryč od naděje, pryč od čehokoliv, co jsem kdy znala.
