Nikdy nebudu manželka.
Nikdy ta žena, co si oblékne bílou krajku,
co její jméno zní v ozvěnách kostela,
co stane na začátku příběhu, který nekončí.
Budu jen ta, co přeběhne most,
co drží loď, aby se nepřevrátila,
ale nikdy se sama neplaví.
Říkáš mi, že jsem dost.
Že mé ruce jsou ty, co tě drží,
ale zároveň sklouzávají, jako
když písek odmítá zůstat ve dlani.
A já vím, že jsem. Dost… dokud to není víc.
Nikdy ti nebudu stát za sliby,
za prsten, co se hladí při každém gestu,
za domov, co má dveře otevřené jen pro nás.
Jsem spíš lavička u cesty,
co na chvíli unese tvé tělo,
než najdeš, kam vlastně patříš.
Vždycky budu ta mezera mezi dnes a zítřkem,
ta, co přemýšlí, proč se nikdy nezeptáš,
„Co bys chtěla?“
Protože už to víš.
Nechci být partnerka jen pro chvíli,
nebo do doby, než najdeš tu pravou.
Nikdy se nezeptáš, jestli stačí být mnou.
Protože víš, že to nestačí.
A já? Já vím, že jsem jen most.
Stavím ti cestu, po které přejdeš dál,
a když se otočíš, já už nebudu.
Ale i přesto zůstávám.
Jsem převozník, co se neptá na cenu.
Jsem blbeček, co věří, že možná jednou,
jednou zapomeneš vystoupit,
že zůstaneš na palubě a řekneš: „Tady je domov.“
Ale ty máš mapu,
a já jsem jen bod, který smázneš.
Až mě nepotřebuješ, až světlo najde jiný úhel,
zmizím. A přesto… přesto zůstávám.
Ne dost dobrá, ne dost chtěná,
jen dostatečná na teď.
A možná je to můj osud.
Nosit jiné na svých zádech,
dávat jim všechno, co ze mě zbylo,
a sledovat, jak odchází,
jak míří ke svému štěstí.
Možná nejsem lodivod.
Možná jsem jen stín na vodě.
