V hlubinách noci, kde světlo zhasíná,
se rodí ticho, co křičí ve tmě,
jeho ozvěny se odrážejí v srdci,
a každý úder bolí víc než ten předtím.
Zoufalství se plíží jako stín,
jeho prsty se vkrádají do mysli,
dusí sny a zanechává prázdno,
kde kdysi byl domov, teplo, klid.
Bolest, co nemá hranic,
jako bouře zuří v těle,
pohlcuje vše, co bylo pevné,
nechává jen trosky, popel, prach.
A nad tím vším visí budoucnost,
jak černý mrak, těžký a temný,
v jeho stínu se skryje každá naděje,
každá myšlenka, každý dech.
Strach se vplíží jako chlad,
zakousne se do kostí,
nepustí, neodejde,
zanechá tě prázdného, zlomeného.
Ale někde v dálce, i když to nevidíš,
je jiskra, co čeká na vítr,
aby rozdmýchal plamen,
co tě zvedne, navzdory všemu.
