Stál u okna, sám v prázdném bytě, kde ozvěna jeho myšlenek narážela na studené stěny. Venku padal jemný podzimní déšť, jehož kapky tiše ťukaly na sklo, jako by se ho chtěly dotknout, říct mu, že není úplně sám.
Byl unavený. Byl to druh únavy, který nesouvisel jen s tělem, ale s duší. Dlouhá léta žil v závodě za úspěchem, penězi, postavením. A všechno to získal – krásný dům, drahá auta, obdiv lidí kolem sebe. Ale s každým dalším krokem na cestě k vrcholu ztrácel kousek sebe.
V tom prázdném bytě, kde všechno bylo tak pečlivě uspořádané, ale chyběla v něm jakákoli stopa života, se najednou v něm probudil pocit, který dlouho potlačoval. Pocit, že něco chybí, něco základního, co mu už dávno uniklo mezi prsty.
Bylo to ráno, kdy se rozhodl vyjít ven a projít se po městě. Déšť ustal a mezi mraky se začaly objevovat první sluneční paprsky. Jan se cítil, jako by se poprvé po dlouhé době mohl nadechnout. Kráčel po ulici a sledoval lidi kolem sebe. Matku, jak vede svého malého syna do školky, starého muže, jak krmí holuby na náměstí, mladý pár, jak se drží za ruce a směje se spolu.
A tehdy to uviděl. Starou ženu, která stála na rohu ulice, v ruce držela malou krabičku a nabízela kolemjdoucím drobné předměty. Většina lidí kolem ní procházela bez povšimnutí, někteří dokonce s opovržením. Ale ona se na ně všechny usmívala. Byl to úsměv, který zářil navzdory všem útrapám, kterým musela čelit.
Jan k ní přišel a zeptal se jí, co prodává. Žena mu ukázala drobnou figurku anděla vyřezaného ze dřeva. „To je můj vděčný anděl,“ řekla s jemným úsměvem. „Vyřezávám je z toho, co mi příroda dá. Jsou to andělé vděčnosti. Každý z nich přináší do života toho, kdo si ho vezme, pocit vděčnosti za vše, co má.“
Jan se zamyslel. Uvědomil si, že v jeho životě chybí právě ten pocit. Dlouho vděčnost cítil jen jako slabost, ale teď pochopil, že je to naopak síla, která mu může vrátit to, co ztratil.
Koupil si od ženy toho anděla a přinesl ho domů. Postavil ho na stůl vedle okna. Každý den, když se ráno probudil, se na něj podíval a připomněl si všechny věci, za které může být vděčný – za zdraví, za lidi, které v životě potkal, za každou zkušenost, která ho posunula dál.
A jak dny plynuly, Jan pocítil, jak se jeho srdce otevírá, jak do něj proudí teplo a klid. Už nepotřeboval honbu za úspěchem, protože našel něco mnohem cennějšího. Našel vděčnost. A s ní přišla i láska k životu, k sobě samému, k tomu, co měl.
Vděčný anděl stál na jeho stole dlouhá léta. Byl symbolem, který mu připomínal, že opravdové bohatství nespočívá v tom, co má člověk v majetku, ale v tom, co má ve svém srdci.
