Pošli to dál Facebook Twitter Pinterest Linkedin Whatsapp
Nikdy nebudu manželka
Nikdy nebudu manželka.Nikdy ta žena, co si oblékne bílou krajku,co její jméno zní v ozvěnách kostela,co stane na začátku příběhu, který nekončí.Budu jen ta, co přeběhne most,co drží loď, aby se nepřevrátila,ale nikdy se sama neplaví. Říkáš mi, že jsem dost.Že mé ruce jsou ty, co tě drží,ale zároveň sklouzávají, jakokdyž písek odmítá zůstat ve …
Omluva, kterou nikdy nevyslovím
Omlouvám se, že nejsem tou dcerou, kterou jste si možná přáli. Tou, která se směje beze stínů, která je silná a zdravá, jejíž tvář je vždy svěží a jasná, bez známek bolesti. Omlouvám se, že nesplňuji představy o dokonalosti, že nejsem tím vzorem, kterým jsem měla být. Místo toho tu stojím, zlomená, vnitřně poškozená, s …
Ve stínu samoty
Noc mi přikrývá tvář, těžká a vlhká, skoro jako by mě chtěla rozdrtit tím tichým šepotem, který znám až příliš dobře. Ticho je věrné, trpělivé, čeká na mě pokaždé, když se snažím uniknout z toho zrcadla, ve kterém se odráží všechno, co bych nejraději zapomněla. Stojím tam, dívám se na vlastní oči a vidím jen …
Stíny duše
Noc se natahuje, chladná a bezedná, a já ztrácím cestu, padám do tmy, která ve mně rostla příliš dlouho. Každý krok, každý dech je těžší, a ticho, které mě obklopuje, zní jako ozvěna mé vlastní prázdnoty. Jakoby každá část mého já – ty části, co mě kdysi držely pohromadě – se teď rozpadaly na prach. …
Pocit
Pomalu, jako stín se vkrádá, pocit, že už není kam jít dál.Život z mých dlaní tiše odplouvá, jako řeka, co ji proud vzal. Každý den mě zbavuje kousku duše, unavená, prázdná, stojím tu a ptám se sama sebe, jestli by nebylo snazší, zmizet v tom nekonečném kruhu. Myslím na smrt, na únik z pout, kde …
Přichází tma
Je to tak zvláštní pocit – vědět, že se ti svět hroutí pod nohama, a přitom se ho zoufale snažit udržet. Každý nádech, každý pohyb je jako krok po tenkém ledě, který vím, že brzy praskne. Nejde o to, jestli praskne. Jde o to, kdy. Nejhorší na tom je, že nevím, co přijde dřív. Bolest? …
Děravé ticho
Je to začarovaný kruh. Začíná to něčím malým, jako tenký provázek bolesti, co se ti vkrádá do hlavy. Ještě se to dá ignorovat. Ale během chvíle, možná jen pár nádechů, ten provázek ztloustne a utáhne se kolem mého mozku, až se vše začne hroutit. Bolest. Neustálá, všudypřítomná. Mám pocit, že je to můj nový společník. …
Vezmi si všechno, jen ne oči
Když jsem začala slepnout, bylo to, jako by se svět rozpadal přede mnou. Barvy, světlo, tváře.. to všechno mizelo v mlze, jako sny, které se ti rozplynou, když se ráno probudíš. Zírala jsem do prázdnoty, do tmy, a tam uvnitř jsem našla jen ticho. Kdo jsem já bez toho, abych viděla svět? Nebyla jsem věřící. …
Cesta
V zrcadle se dívám, oči plné smutku,vidím jen stíny, kde světlo nemá sílu,v každé linii tváře, co jiným patří,závidím, jak květina závidí slunci, co jí uniká. Elegantní kroky, jak tanec v ráji,krása, co se třpytí, kde já se skrývám,v jejich pohledech zářivých hledám odpověď,proč já, v tom všem, jsem jen stínem, jen prázdnem. Snažím se, …