Je to začarovaný kruh. Začíná to něčím malým, jako tenký provázek bolesti, co se ti vkrádá do hlavy. Ještě se to dá ignorovat. Ale během chvíle, možná jen pár nádechů, ten provázek ztloustne a utáhne se kolem mého mozku, až se vše začne hroutit. Bolest. Neustálá, všudypřítomná.
Mám pocit, že je to můj nový společník. Neodchází, neztrácí se. Někdy se schovává v tichu a čeká, jindy mě srazí k zemi náhle, jako kdyby mě chtěla zadupat co nejhlouběji. Migréna. Slovo, co zní tak neškodně, ale uvnitř je to monstrum, co mi každým úderem rozbíjí lebku zevnitř, jako by se snažilo prorazit cestu ven.
Všechno se ztrácí v té bolesti. Zrak už není, světlo už není. Nicota mě obklopuje. Ale ta nicota není tichá, jak si lidé možná představují. Je to vřískající prázdnota, která mě sžírá. Pokaždé, když se bolest v mé hlavě rozhoří, ztratím něco dalšího. Někdy je to jen myšlenka, jindy pocit, co jsem kdysi znala. Stávám se prázdnou, jako bych se rozpadala po malých částech, a přitom jsem pořád tady. Ještě pořád tady.
Proč?
Občas cítím, jak mé tělo ztrácí smysl. K čemu jsou mé ruce, když je nemůžu vidět? K čemu je tělo, které zrazuje samo sebe? Každá minuta, kterou strávím uvnitř tohohle těla, je jako být uvězněná ve vězení, jehož zdi se zmenšují. Pomalu. Neúprosně.
Bolest přichází ve vlnách. První vlna mě zasáhne jako vlna z oceánu a já lapám po dechu. Pak mě zaplaví a stáhne pod hladinu. Těžko se dýchá, a když otevřu oči, je tu zase jen tma. Ticho. Zoufalství, které ticho protrhává jako jehly bodající do mé hlavy. Každý úder mého srdce zní jako kladivo, co buší na železnou bránu, a ta bolest se každou sekundou zesiluje.
Dny se slévají do jednoho nekonečného proudu utrpení. Přestávám rozlišovat, kdy začíná nový den, protože všechno splývá do šedé hmoty, co nemá žádnou barvu, žádný tvar. Jen bolest. Jen ta zůstává stálá. Migréna jako zvíře, které mě sžírá zvenčí i zevnitř. Kolik dní může člověk žít v tomhle stavu, aniž by začal ztrácet i to, co zbylo?
Kdysi jsem prosila o zrak. Teď už neprosím o nic. Vím, že tu není žádný východ. Žádný svět, žádné světlo, žádný happy end. Někde hluboko ve mně zůstalo ještě pár zbytků něčeho, co kdysi bývalo nadějí. Ale i to se teď rozpouští v temnotě.
Nechci už žádné zázraky. Nechci už ani úlevu. Chci jen… konec. Ticho. Ne to ticho, které přichází s bolestí, ne to zvrácené, bodavé ticho, které mě sžírá. Ale skutečné ticho. Ticho, které je jako uvolnění. Kde není žádná bolest. Kde není žádné já.
