V srdci mém, jak v rozbitých hodinách,
tikají stíny, kde kdysi byl čas,
láska má, osudová, v žilách prýští,
zanechávajíc jizvy, co schová ten mráz.
Toulali jsme se ve světě temném,
hledali světlo v očích druhého,
v očích, kde viděla jsem svou duši,
v zrcadle pravdy, co pálí jako žhavé železo.
Každé slovo tvé, jak šepot vichřice,
každý dotek, jako blesk, co spálí,
přísahala bych, že tohle je věčnost,
ač každý okamžik nás k propasti lákal.
Stáli jsme tam, kde hroty mířily,
nebyl strach, jen tiché rozhodnutí,
kdyby kulka letěla, já bych padla,
tvůj život za můj—bez zaváhání, bez pocitu viny.
Teď, když se dívám do prázdnoty,
vidím tvou siluetu v záři hvězd,
jsi pryč, ale v mém srdci stále tančíš,
v tom tichu, kde láska zůstává, ač čas je zloděj.
Mé srdce je zlomené, ale i hřejivé,
protože vím, že jsem tě milovala,
osudová láska, jak jiskra ve tmě,
co spálila mě celou—však bez toho žáru,
bylo by mé srdce chladné jak led.
Kéž bys věděl, že bych padla znovu,
pro tu lásku, pro ten žár, pro tebe.
V mém ztraceném srdci stále žiješ,
mé jizvy, můj plamen, můj světlo ve tmě.
