Omlouvám se, že nejsem tou dcerou, kterou jste si možná přáli. Tou, která se směje beze stínů, která je silná a zdravá, jejíž tvář je vždy svěží a jasná, bez známek bolesti. Omlouvám se, že nesplňuji představy o dokonalosti, že nejsem tím vzorem, kterým jsem měla být. Místo toho tu stojím, zlomená, vnitřně poškozená, s bolestmi, které nedokážu vysvětlit ani vám, ani sama sobě.
Je mi líto, že každý den musíte nést moje slabosti, že musíte vidět, jak se potýkám se sebou, že musíte sledovat můj pád a vzestup, jak se ztrácím a zase hledám. Je mi líto, že musíte snášet můj chaos, mou nejistotu, můj strach. A nejvíc mě mrzí, že někde v hloubi vím, že nikdy nebudu taková, jakou jste mě chtěli mít.
Omlouvám se, že jsem někdy toužila po vaší lásce, i když si nejsem jistá, že si ji zasloužím. Omlouvám se, že bych hrozně moc chtěla vaše uznání, hřejivý pocit, že jsem pro vás dost. Ale jak bych mohla být, když ani já sama v sobě nemám ten pocit? Jak bych vám mohla dát radost, když sama vidím v zrcadle jen zlomené části, kusy, které k sobě nepasují?
Není lehké být s někým, kdo je rozbitý, kdo je někdy k ničemu a plný pochyb. A vím, že jsem často k nesnesení. Ale omlouvám se za to, že jiná být neumím. Snad v tom moři mých nedostatků někdy uvidíte kousek toho, co jsem se snažila pro vás být. Vím, že to není dost. A přesto mi v hloubi srdce zůstává ten palčivý sen – že i přes všechny ty nedokonalosti, zlomené kusy a mé vlastní chyby byste ve mně možná jednou našli něco, co stojí za lásku.
