Pod tíhou mlhy, co zahalila den,
ve stínu, kde slunce už neprojde,
sedí tichý stín, bez hlasu, bez snů,
v propasti mezi “bylo” a “bude”.
Každý úsměv se zdá být vzdálený,
každá radost jako dávná vzpomínka,
svět se smrskl na šedý pruh,
bez barev, bez tónů, bez života.
Dny splývají v jedno,
nocí protéká strach,
jak řeka, co nese
stíny v proudu temných vod.
Roztroušená bolest,
v těle i v duši,
vytváří tiché ozvěny,
co nikdy neutichnou.
Ale v té tmě, někde v dálce,
je plamen, byť jen malý,
co šeptá ti do uší,
že i v mlze je skryto světlo.
