Sedím v prázdném pokoji, kde čas se zastavil,
jen ticho šeptá do uší,
jsem sama a kolem mě
jen stíny, co mě pronásledují.
Světlo, co kdysi hřálo, je dávno pryč,
nahradila ho prázdnota,
ta tichá, dusivá tíha,
co tíží na prsou, co pálí.
Každý dech je ozvěnou,
každé slovo se ztrácí v prázdnu,
a každý pohled do zrcadla
odráží jen oči, co se bojí.
Samota není jen prázdná místnost,
je to hradba, co roste den za dnem,
odděluje mě od světa,
co kdysi byl můj, teď je cizí.
Kroky znějí dutě,
jak echo bez cíle,
a každý nový den
je jen dalším krokem do temnoty.
Ve snech hledám útočiště,
ale i tam mě pronásleduje,
ten chlad, ta tichá bolest,
co mě obklopuje.
Samota není jen absence druhých,
je to prázdnota v srdci,
co se šíří jako jed,
a zanechává mě zlomenou, ztracenou.
