Kde končí světlo a začíná stín,
tam stojím já, tichý a zraněný.
V prázdných ulicích mé kroky se ztrácí,
a s každým z nich se dál do noci potácím.
Večerní šepot v listí mi napovídá,
že snad někde daleko někdo mě hledá.
Ale čas plyne, minuty se vlečou,
a já zůstávám, sám se svou řečí němou.
Každý den je jako prázdný rám,
obraz v něm chybí, stejně jako já sám.
Hledám dotek, hlas, co zruší ticho,
ale nacházím jen chlad, co mi sevře břicho.
Měsíční paprsky na mém okně tančí,
ale nedokážou zahnat chladnou zášť.
Světlo je slabé, neprořízne tmu,
a já v ní bloudím, bez tebe, sám tu.
Osamělý stín, co ve mně přebývá,
je stálým druhem, co se nevzdává.
A tak kráčím dál, po cestách prázdných,
v naději, že jednou zmizí… i těch pár chladných.
