V těle se skryl tichý stín,
roztroušený v nekonečném reji,
jak pavouk tkal svou síť,
mezi sny a bolestí.
Kroky ztěžknou, mysl bloudí,
v bledých šlépějích dne,
jak ztracený větrník,
jenž přestal se otáčet ve větru.
Každý pohyb, každý krok,
jak zrcadlo rozbité,
odráží střípky toho,
co kdysi bylo celé.
Úsměv se schoval za mraky,
v očích bloudí smutek, strach,
a přesto v sobě neseš sílu,
jak strom, co roste z popela.
Každý den je boj,
každý sen je vzdor,
ale v srdci, ve stínu ticha,
se rodí nová naděje.
