Noc mi přikrývá tvář, těžká a vlhká, skoro jako by mě chtěla rozdrtit tím tichým šepotem, který znám až příliš dobře. Ticho je věrné, trpělivé, čeká na mě pokaždé, když se snažím uniknout z toho zrcadla, ve kterém se odráží všechno, co bych nejraději zapomněla. Stojím tam, dívám se na vlastní oči a vidím jen dutou prázdnotu, hlubokou a temnou. A pokaždé, když se pokusím najít něco, co by mě mohlo přimět k soucitu, ten zkurvený odraz mi to odmítá.
Nemůžu ten pocit setřást. Samota je jako jed, který se vkrádá pod kůži, plazí se pomalu a nedá se vyhnat. Je to jed, co tiše otráví vše, co by mělo mít chuť, barvu, smysl. Snažila jsem se ji zaplnit – láskou, sny, vším možným – ale všechno v ní mizí jako voda v prázdném, nekonečném hrdle. Je to jako pokus obejmout vlastní stín; vždycky zmizí dřív, než ho můžu chytit.
Říkají, že samota je prostě prázdný prostor, něco, co člověk může naplnit. Ale co když je ta samota součást mě? Co když mě přesahuje, obepíná jako kůže, proniká mnou tak hluboko, že už neexistuje hranice, kde končí ona a kde začínám já? A čím víc ji cítím, tím víc mě pohlcuje i ta nenávist. Nenávist k tomu, kým jsem, k tomu, co vidím v zrcadle. K tomu nechtěnému, zbytečnému odrazu.
Jak by mě někdo mohl milovat? Já sama se nemůžu snést, jak by mohl kdokoliv jiný? Čím víc se snažím utéct před tímhle pocitem, tím hlouběji mě táhne. Láska je slovo, které jako by bylo stvořeno pro jiné, pro ty, kteří mají co nabídnout. Ale já? Co je to, co by kdokoliv na mně mohl najít?
A tak tu jsem, každou noc, každé ráno, každý okamžik uvězněná ve svém vlastním stínu. A vím, že ta prázdnota se mnou zůstane, těsně přiléhající, stejně jako moje vlastní kůže, a já ji nikdy nebudu moct sundat.
