Když jsem začala slepnout, bylo to, jako by se svět rozpadal přede mnou. Barvy, světlo, tváře.. to všechno mizelo v mlze, jako sny, které se ti rozplynou, když se ráno probudíš. Zírala jsem do prázdnoty, do tmy, a tam uvnitř jsem našla jen ticho. Kdo jsem já bez toho, abych viděla svět?
Nebyla jsem věřící. Nikdy jsem v Boha nevěřila, ale když ti někdo vezme zrak, najednou se modlíš i k prázdnému nebi. Každý den jsem prosila, šeptala, křičela – prosím, vezmi mi cokoliv, jen ne tohle. Můžu ztratit ruce, můžu ztratit nohy, klidně mi dej křídla zlomená tak, že nikdy nevzlétnu. Ale oči… Oči si prosím neber.
Mé vlastní tělo mě zradilo. Vzpoura, tichá a nemilosrdná. Napadlo mě, že roztroušená skleróza není nemoc. Je to lovec, který mě pronásleduje tmavými lesy mého vlastního bytí, stín, který mě následuje, až mě nakonec dostane. „Chceš si vzít moje nohy?” zeptala jsem se ho v zoufalství. „Tak si je vezmi! Udělej mě neviditelnou na vozíčku, ale nech mi světlo!”
Dny se změnily v nekonečné šedé pruhy. Po každé další ztrátě jsem se přistihla, že prosím něco uvnitř mě – neviditelnou sílu, kterou jsem nikdy nechápala. Možná to nebyl Bůh, možná to bylo jen moje vlastní tělo, napadené, zmatené, ztracené. Ale bylo to mé tělo. Můj svět. Můj boj.
„Proč se nepřestanu bránit?” říkala jsem si každé ráno, když jsem otevřela oči do nicoty. Tma mě objímala a zároveň pálila jako oheň. Ztráta zraku byla jako ztráta duše. Ale někde hluboko ve mně bylo něco, co odmítalo umřít. Něco, co v temnotě šeptalo: „Jsi stále tady. Tma tě nezničí. Ani když si tě celou pohltí.”
A tak jsem se začala smát. V té nejhlubší, nejčernější noci, když jsem nemohla najít ani obrysy své vlastní tváře v zrcadle, jsem se zasmála, protože co jiného mi zbývalo? Bylo to, jako bych se dívala na konec svého vlastního světa, a přitom jsem pořád cítila, jak mi tluče srdce. K čemu jsou oči, když ve mně pořád tepe život?
Řekla jsem skleróze, že si může vzít, co chce. Ale já jí nedám svoje světlo. A jestli mě život postaví do temnoty, já se postavím zpět. Jakkoliv slabě, jakkoliv zlomeně, jakkoliv zničeně.
A možná budu slepá. Možná už nikdy neuvidím obrysy oblohy nebo tváře lidí, které miluji. Ale v téhle temnotě našla moje duše světlo, které neuhasne.
